Poezie
MALÍŘSKÝ STOJAN
malířský stojan stojí sám,
v rohu opuštěný
není už kdo by maloval
malíř je mrtev
jen pavouci si na něm
spřádají své sítě
a cákance od barev
pomalu šednou
malířský stojan stojí tu sám,
opuštěný
stejně jako já
i mé barvy vybledly
a duši mou pohltil čas
stejně nemilosrdný
jako pavoučí sítě
můj obraz vybledl
a nikdo dnes nepozná
co na něm bylo
byl to můj život,
který mizí
v zapomnění
o svůj čas
se hlásí
stáří
TĚŽKÁ RÁNA OSUDU
co se to sakra stalo?
zachvěla se země,
zatočil se semnou
celý svět
v noci je světlo,
ve dne tma
nechápu …!?
v mé hlavě řádí uragán
ne a ne se uklidnit
můj sen se roztříštil
snad na tisíc kousků
všechno se ve mně zhroutilo
jak domeček z karet
zkouší mě život snad?
nechápu …!?
do očí se mi dere pláč,
duše má je zmatená
zůstal jsem sám
a mé srdce volá po lásce
však nikdo ho neslyší
mé štěstí se rozplynulo
jak mlha za rozbřesku
ach, jak to bolí
CO JSEM TO ZA SVINI
co jsem to za svini,
že nemám ani výčitky
možná mě nezastřelí
jen proto,
že kulka je příliš drahá
co jsem to za svini,
že kvůli mně trpí tolik lidí
možná mě nepověsí
jen proto,
že nemají dost vysoký strom
co jsem to ale za svini,
že kvůli mně proteklo tolik slz
možná mě nesetnou
jen proto,
že nemají kata
snad jednou najdou způsob
jak mě zlikvidovat !
MŮJ STRACH
nebojím se pekla,
neboť v něm dávno jsem
bojím se toho že nenajdu cestu ven,
že neskončí nikdy
tento zlý sen …
láska, něha, upřímnost …
slova která tu ztratila význam
pouhá slova,
kterým nikdo nerozumí
jsem sám mám strach,
strach z toho,
že se ze mě stává,
aniž bych chtěl
bezcitná bestie
která neumí milovat
JSEM ZTRACEN …
jsem ztracen na smetišti
lidských duší
jsem tu sám
ač obklopen davem
stovky tváří bez výrazu,
beze jmen
masky prázdnotu kryjí
marně doufají že žijí
a vůbec netuší
že jsou dávno mrtvý
bloudím sem a tam
nevím kudy kam
nevím co dál
hledám
čekám
doufám
ŠÍLENEJ SMÍCH
šílenej smích který zní kolem
ten mě ničí
chce mě zabít snad
ten šílenec se nepřestává smát
drtí mi mozek …
znásilňuje mé myšlenky …
bere mi tvář …
zastavte toho šílence
dříve než mě zničí
je to vrah
vrah mé identity
ÚTĚK
uvězněn sám v sobě
jako mrtvý ve svém hrobě
utíkám v myšlenkách
do krajin
kde vánek výří prach
do míst která důvěrně znám
k lidem co tak rád mám
se svou duší nadějí zalitou
čekám až sen se stane realitou
ZASE BUDE LÍP ?
má duše je samej šrám
stále jen slyším:
„neboj, zase bude líp“
zase bude líp
na jak dlouho, ptám se
na rok …
na měsíc …
na den …
a co pak
znovu čekat
na těch pár minut
štěstí
které možná
propásnu
ne
nechci čekat
chci žít
TICHO
dávno už je noc …
všude kolem
se rozprostírá ticho
není obyčejné
je plné napětí
a bolesti
je nervózní
jsem na pokraji
svých psychických sil
to ticho …
je tak divné
až z toho uši bolí
mám pocit
že zešílím
to ticho …
jsem hluchý
blázen
CHVÍLI PO TOM …
život …
ta prapodivná hra,
kde každý máme svou roly
nechápu tu hru,
snad se ani pochopit nedá
najednou jako bych vypadl ze své role
stojím tu a neznám text
život běží dál
mě tu nechal stát se svým smutkem
chtěl bych se rozběhnout a zavolat:
„hej živote,zapomněl jsi na mě!?
neumřel jsem, stále žiju,
také patřím do tvé hry!“
mé nohy však jsou jak z olova
stojím tu úplně sám
mhouřím oči do zapadajícího
rudého slunce
po tváři mi tečou slzy
-->
